Chci vidět 80leté ženy ve dvojdílných plavkách

Když mi bylo dvacet, babička mého tehdejšího chlapce mi ukazovala fotky z dovolené, na kterých – držte se – byla ve dvojdílných plavkách.

Pro mé silně estetické, lesklými magazíny ovlivněné oko to byl trochu šok. Zároveň jsem cítila obrovský obdiv vůči ženě, která nevypadla z obálky Elle, přesto měla odvahu vyjít ven taková, jaká je a užít si to. (Já jsem rozhodně takovou kuráž neměla a plavky už několik let nevlastním.)

Vzpomněla jsem si na ni nedávno při scrollování Instagramem.

Můj estetický feed mi posílá pouze vizuálně dokonalý obsah.

Naučila jsem ho to sama, protože tak moc toužím po krásnějším světě, že jsem si ho podvědomě vytvořila alespoň online.

Sleduji umělce, kteří by se sami hodili do editorialu Vogue. Terapeuty, co chrlí jeden estetický post za druhým. Interiérové designéry žijící pravděpodobně v jiné realitě a kuchaře, kteří i přes své povolání vypadají jako trenéři pilates.

Pyšním se tím, že mám ráda diverzitu.

Přesto jsem vytrénovala svůj algoritmus, aby mi ukazoval jen dokonalost, na kterou běžný smrtelník nemůže dosáhnout.

Nebo je to tím, že jsme všichni tak ovlivněni současnými trendy, kde se precizní minimalismus a perfektní proporce považují za standard, že už neumíme postovat nic jiného?

Jako marketingový odborník jsem byla tak hypnotizovaná tím, co se „má dělat“ pro úspěch, že jsem zapomněla na čistou radost z tvoření. Na příspěvky, které možná nebudou mít dosah, ale vycházejí z hlubší vrstvy mého já.

Chybí mi tam život. Ten skutečný, ne ten, který se všichni zoufale snažíme napodobit, abychom konečně byli šťastní.

Věřím, že i „obyčejné“ věci se dají prezentovat krásným způsobem, který nikomu nenaruší chuť k jídlu.

Věřím, že nemusíme vypadat jako Hailey Bieber, abychom tu měli právo žít.

Jdu se podívat na storíčko kamarádky, která fotí holuby.

A doufám, že na sítích jednoho dne najdu osmdesátiletou ženu ve dvojdílných plavkách. I kdybych to měla být já.